LARP je zkratka z anglického “live action role-playing” neboli “živé hraní rolí”. Pod tento široký deštník spadá celá škála akcí a zážitků, ale
v zásadě jde o aktivitu většího či menšího množství lidí, při níž hráči předstírají, že jsou někdo jiný v jiné situaci a jiném kontextu, než jaký provází jejich běžný život. Společně se snaží vytvořit iluzi odlišné reality, navodit atmosféru co nejpodobnější skutečnému středověku nebo vymyšlené apokalypse nebo oblíbenému fantasy univerzu. A to všechno dělají sami pro sebe, pro svůj vlastní prožitek. Žádné publikum kromě ostatních hráčů tady nenajdete.
LARPů existuje celá řada druhů – můžete se klidně vydat na takzvanou bitvu, kde se proti sobě postaví armády, generálové rozdají rozkazy
a pak se to začne řezat. Ale zaměřením tohoto článku je něco, čemu se říká “obsahový LARP” – tedy takový, v němž organizátoři připravují nějakou specifickou zkušenost navrženou pro konkrétní, předpřipravené postavy. To znamená, že po přihlášení obdržíte nějakou roli a pak ji, samozřejmě dle své vlastní interpretace, odehrajete. Interagujete s ostatními hráči, vžíváte se do mentality člověka z jiné doby a s jinými vlastnostmi, než jaké jsou blízké vám. Do toho se dějí nejrůznější příběhové zvraty připravené organizátory, situace eskaluje, drama vrcholí.
Vezmu si jako příklad historickou situaci s československými legionáři, kterou jsem zmínil v úvodu. Má kořeny v jednom z nejslavnějších českých LARPů, na jehož verzi
v angličtině se sjíždějí lidé z celého světa – Legie: Sibiřský příběh od zkušené organizace Rolling. Sám jsem se ho zúčastnil a můžu upřímně říct, že jde o jeden
z nejsilnějších zážitků mého života. Jak to ale probíhá?
Když se na tento LARP přihlásíte, nejprve musíte vyplnit dotazník se svými preferencemi – chcete si zažít romantiku? Drsný pocit z války? Chcete hrát radši podivína, nebo oblíbeného extroverta? Chcete být věrní liberální demokracii, nebo byste radši věřili v komunismus? Jsou nějaká obtížná témata, kterých se určitě nechcete dotknout? Alkoholismus? Smrt v rodině? A tak dále.
Organizátoři se na všechny dotazníky podívají a podle toho účastníkům přiřadí konkrétní role. Jednoho dne tak v e-mailu naleznete několik dokumentů, které dohromady dávají mnoho desítek stránek. V jednom se dozvíte, co si přivézt s sebou, a co mít naopak nemusíte. Například kostým bude pro všechny zajištěn, stejně jako repliky dobových zbraní. Další text vám popíše historický kontext dané doby včetně doporučené literatury, kdybyste se chtěli na LARP ještě lépe připravit. Jak fungovaly legie? Jaká byla politická situace Ruska roku 1918? Jaké ideologické směry tehdy hýbaly světem?
No a pak je tam samotná postava. Tu si přečtete a dozvíte se, koho budete hrát. Kolik je postavě let, co si prožila, jaká má za sebou traumata, po čem touží, čeho se bojí. Bude tam vypsáno, jak se dostala do legií, jaká jsou její největší tajemství, jaké Československo si po svém návratu domů představuje. Budou tam rozepsány vztahy – koho ze svých spolubojovníků má ráda, koho nenávidí, s kým co zažila,
s kým kdysi spala. To všechno dá dohromady medailonek člověka, kterým se na jeden víkend stanete.
Když přijde kýžené datum, nastává čas vyrazit na místo. Tam se potkáte se všemi spoluhráči a spoluhráčkami, ubytujete se, dostanete kostým a rekvizity. Projdete si předherní workshopy, které vás jednak učí, jak hru správně hrát, jednak se vždycky věnují bezpečnosti, a to jak fyzické, tak psychické. Důležitost té první je asi jasná – když se běhá v potemnělém lese, je potřeba si dávat pozor, i když pušky vašich nepřátel nestřílí opravdové náboje. Ale je třeba pamatovat i na tu druhou.
Obsahové LARPy si dávají za cíl vás vtáhnout co nejhlouběji do silného zážitku, často plného extrémních emocí a vyhrocených vztahů. A daří se jim to natolik dobře, až to pro leckoho může být nepříjemné. Když se vžijete do situace a půlkou svého mozku skutečně tak nějak věříte, že vám pod nohama křupe sibiřský sníh, může být velmi nepříjemné, když na vás někdo křičí urážky, když vám někdo něco uplakaně vyčítá, když vám někdo vyhrožuje, když vás někdo vydírá, když vám někdo zlomí srdce. Na to je třeba být připravený, pečlivě oddělovat iluzi od reality. Moderní LARPy jsou tomu naštěstí většinou uzpůsobené, celou hru lze zastavit bezpečnostním slovem, vždy je přítomen někdo schopný poskytnout odbornou psychologickou pomoc. Psychický komfort zúčastněných je na prvním místě.
Jakmile si tímhle vším projdete, přichází čas na samotné hraní. Lidé se přepnou do svých rolí, z nichž následujících několik desítek hodin nevystoupí. Z ajťáka Honzy Nováka se stává desátník Jaroslav Rosol, z ekonomky Petry Horákové je před bolševiky prchající ruská kněžna Jekatěrina Donikinová. Přestanete řešit, že vás pálí čočky
a v pondělí vás čeká pohovor. Začnete se zabývat myšlenkami na to, jak proboha proniknete nepřátelským územím, abyste se setkali se zbytkem legionářské výpravy do Vladivostoku. Začnete se podezřele dívat po ostatních členech svého družstva, protože tušíte, že někdo z nich by mohl být rudý zrádce. Začnete řešit, jaká slova a gesta by asi tak zapůsobila tamhle na zdravotnici Alžbětu Kučerovou, která se vám už od vašeho nástupu do legií tolik líbí.
A taky budete střílet. Na Legiích, stejně jako na většině ostatních obsahových LARPů, proti sobě hráči nebojují, kromě extrémních případů, pravděpodobně ke konci hry. Nepřátelské síly a další vnější prvky místo toho zajišťují organizátoři se svým týmem “cizích postav”. Když tedy potkáte zuboženou mužickou rodinu a musíte se dohodnout, jestli jí poskytnete zásoby, budou chudáky vesničany hrát cizí postavy. Když na vás z lesíka začne štěkat bolševický kulomet, bude u něj ležet cizí postava. Organizátoři těmito vstupy posouvají příběh, navozují a stupňují drama, zkrátka se starají o to, abyste měli s čím si hrát.
Boj je na Legiích veskrze divadelní. Když zazní výstřely, sami můžete vyhodnotit, jestli vás některý zasáhl, žádný airsoft se tady nekoná (byť některé obsahové LARPy s ním pracují). Výjimkou jsou instrukce, které mají všichni hráči předepsané ve svém deníku. Je možné, že na stránce popisující další úsek cesty bude uvedeno: “V příští přestřelce tě zasáhnou a budeš těžce raněn. Musí tě nést na nosítkách.” Případně dokonce: “Během příštího boje utrpíš smrtelné zranění a tvoje cesta zde končí.”
V takovém případě je pro daného hráče připravená další postava, které se může ujmout pro následnou fázi hry.
Některé LARPy se odehrávají na jednom místě a nikam se necestuje, Legie jsou ale pochodový LARP, při kterém nachodíte během víkendu asi 20 kilometrů. To jednak navozuje dojem dlouhého a náročného putování, s nímž fikce hry pracuje, jednak společná námaha a překonávání strastí pochodu utužují vztahy mezi postavami – a vlastně i hráči. Cílem samozřejmě není žádné utavení ubohých účastníků, trasa je poskládaná vhodně na to, aby se LARPu mohli zúčastnit i jedinci v ne úplně nejatletičtější kondici. A vždycky se dá s organizátory dohodnout, že pokud už fakticky nemůžete, tak vás kousek popovezou autem nebo, kdybyste už toho měli fakticky dost, upraví příběh, aby vaše postava při nejbližší příležitosti koupila kulku.
Byla by to ale škoda, protože Legie jsou přesně jako správný román nebo film koncipovány tak, aby postupně budovaly crescendo k emocionálně vypjatému vrcholu. Když jsem mluvil o slzách, nepřeháněl jsem. Dojetí, smutek, radost, vztek – vypjaté emoce jsou více méně zaručeny.
Pokud se snad bojíte, že byste něco takového “nezahráli”, můžete být v klidu – pro LARPy není žádná divadelní průprava nutná. Celá tahle zvláštní záležitost je založená na předpokladu, že se do svých postav vžijete – že je nebudete hrát, ale že se do nějaké míry octnete v jejich kůži. Zažil jsem, jak se největší introverti během víkendu proměnili v ostřílené mazáky, jak se ze životem protřelých čtyřicátníků stali věrohodní mladí studenti. Ne každému to sedne, ne každý na iluzi přistoupí, ale pokud se to povede, “správný” způsob hraní k vám přijde sám.
