Na kus řeči do Semaforu......
Rozhovor s Jiřím Suchým
Michaela Komorousová
Již přes 60 let je Jiří Suchý – známý především jako divadelník, textař, spisovatel a režisér – srdcem divadla Semafor. I přes neutěšenou dobu se snaží udržet diváckou přízeň, mj. hudebním pořadem Pramínek hlasů (TV Semafor). Nedávno si také zahrál hlavní roli v dokumentárním snímku Pochodem vchod aneb Zastavit stát, který si zároveň i režíroval.
O divadle, humoru a o tom, jak vznikla píseň Motýl, jsem si povídala s touto výjimečnou osobností české kultury.
Pane Suchý, zdá se, že si držíte i přes veškerá úskalí dnešní doby nejen smysl pro humor a nadhled, ale sršíte neustále tvůrčími nápady. Je to tím vnitřním klidem a optimismem, který vyzařujete? Alespoň tak na mě působíte…
Ani jsem netušil, že vyzařuju, ale když to říkáte, tak asi jo (úsměv). A tvůrčími nápady srším proto, že musím, chci-li udržet divadlo alespoň dalších šedesát let. A co se týká mého vnitřního klidu a optimismu, ten skutečně mám, to se přiznávám, ale nemůžu za to. Je to prostě tím, že už jsem takovej (úsměv).
Divadlo Semafor oslavilo před dvěma lety 60. výročí a stále se těší velké divácké návštěvnosti. Jak se díváte na odkaz Semaforu dnes?
Jsem rád, že Semafor ještě po těch letech má ve spektru pražských divadel své místo, že písničky, které vznikly pod touto firmou, mají pořád ještě jistou platnost. Mnohé z nich si mí spoluobčané zpívají, aniž by tušili, kdo je složil, neboli zlidověly. A to je ta největší pocta, která může písničku potkat. Je pravda, že občas taky někomu vadíme a že dotyčný gentleman cítí potřebu mně vzkázat, abych už končil. Má odpověď zní: Přestanu, až mně publikum dá najevo, že nastal ten čas. Nikoliv dopisem, ale tím, že k nám přestane chodit. Což se zatím neděje.
Troufám si říct, že je to především o jedinečném semaforském humoru, který přitahuje diváky. Co Vám přijde v rámci humoru už za hranicí snesitelnosti?
Vadí mi, když je humor založen na vulgaritě – je to totiž nejsnadnější způsob, jak rozesmát nenáročného diváka. Ne, nejsem puritán a občas na scéně Semaforu padne i slovo, které nepatří jaksi do salónu, ale snažím se, aby zaznělo za okolností, které jeho použití ospravedlňují. To obvykle umocní jeho účinnost. Třeba je-li vyřčeno v okamžiku, kdy ho nikdo nečeká. Rozesmát publikum tím, že se pasuju na vulgárního primitiva, nemám zapotřebí. Rád pracuju s jistou lascivitou rafinovaně, důmyslně a hlavně opatrně. Umístit nad jeviště nápis Prasáci sobě – to není můj cíl.
Vzpomenete si, čemu jste se v poslední době zasmál tzv. „z plných plic“?
Zrovna minulý týden (pozn. redakce – v době rozhovoru) jsme se s přáteli z plných plic zasmáli nápadu, který chceme zasadit do naší příští hry, ale ten nechci prozrazovat. Je určen pro platícího diváka.
Prozradil byste nám, na jaký Váš současný umělecký počin jste pyšný?
Nejsem pro jistotu pyšný na nic, protože pýcha předchází pád. Tak praví staré české přísloví (úsměv).
O Vás je známo, že jste vášnivým sběratelem předmětů. Poměrně nedávno jste otevřel v Praze v Kyjevské ulici výstavní síňku Kufřík, kde vystavujete sbírku věcí ze Semaforu. Co by v této síňce návštěvník neměl přehlédnout?
Těm, kteří nemají vztah k Semaforu, doporučuju vřele, aby tam nechodili. Kufřík, do něhož jsem ukládal své divadelní vzpomínky, obsahuje řadu relikvií, které nezasvěcenému nic neřeknou. V kině pro šestnáct diváků se objevují na plátně filmy, které potěší přátele našeho divadla, ale možná i ty, kteří se hodlají přáteli Semaforu stát.
Je v Kufříku nějaký předmět, ke kterému máte zvláštní vztah?
Ze všech těch exponátů mám zvláštní vztah k jakémusi závěsu větších rozměrů, na který jsme s mou chotí Bělou, blahé paměti, namalovali repliku renesančního obrazu. Anebo ten stimulátor, který měl Jan Werich zašitý v těle a který věnoval mé ženě se slovy: „Přinesl jsem Vám svý srdce na dlani.“ A taky všechno, co má spojitost s Jiřím Šlitrem a Jitkou Molavcovou, kteří se mnou táhli ta léta tu komediantskou káru – Jitka ji táhne dodnes.
Kdysi jste napsal píseň „Motýl“, ze které se stal hit. Povíte nám příběh této písně?
Motýl, to bylo na počátku let šedesátých, když Semafor opustily naše největší hvězdy: Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Karel Štědrý. Odešli do konkurenčního Rokoka a vzali si s sebou i naše písničky. Ta nejslavnější tehdy byla Láska nebeská. Tou dobou zavládlo mínění, že Semafor končí. S Jiřím Šlitrem jsme však něco takového neměli v úmyslu. Vyrukovali jsme s premiérou Jonáš a tingltangl, kterou jsme táhli s Jiřím Šlitrem od začátku do konce, za asistence sličné slečny. Hra byla označena za hru desetiletí a divadlo bylo narvané jako dřív. A kromě toho jsme sestavili soubor, většinou z neznámých mladíků a krasavic, a fungovalo to. A protože naše divadlo stálo tou dobou na písničkách, které pak zněly od Šumavy k Tatrám, naší největší starostí bylo vytvořit konkurenci našim songům, které zněly v Rokoku. A tak veleúspěšnou Lásku nebeskou jsme nahradili Motýlem a toho jsme svěřili dvěma neznámým interpretům: byla to Jana Malknechtová a trumpetista orchestru Karla Vlacha Jiří Jelínek. A pak už jsme jen žasli, jak se tato písnička, zpívaná neznámými zpěváky, ocitla na druhém místě v tehdejší hitparádě Zlatý slavík. Na prvním místě se objevila jiná naše písnička, zpívaná – rovněž neznámým Karlem Gottem: Oči sněhem zaváté.
Když zrovna nejste v divadle a máte chvíli jen pro sebe, co si rád přečtete a poslechnete?
Protože pracuju na dalším pokračování knížky Klaun si povídá s Bohem, čtu spíš odbornou literaturu. Miroslav Veverka: Evoluce svým vlastním tvůrcem, M. J. Behe: Darwinova černá skříňka, spisy Tomáše Halíka… Přečtu si pár stránek a hned mám o čem přemýšlet. Občas si taky zalistuju v básních Vítězslava Nezvala, ve hrách V + W – poslední dobou vůbec mě to nutí číst to, co už jsem jednou četl. A co poslouchám? Hlavně jazz – od New Orleansu přes swing, be bop, až po cool jazz. Ellington, Gershwin, Jaroslav Ježek, Kurt Weill… Dál už ztrácím přehled. A pak taky hudbu klasickou: od Gregoriánského chorálu přes J. S. Bacha po Stravinského…
„Jsem rád, že Semafor ještě po těch letech má ve spektru pražských divadel své místo, že písničky, které vznikly pod touto firmou, mají pořád ještě jistou platnost. Mnohé z nich si mí spoluobčané zpívají, aniž by tušili, kdo je složil, neboli zlidověly.“