Jak se fotí žraloci

Rozhovor s Richardem Jaroňkem, známým cestovatelem, fotografem žraloků a afrických zvířat

Prozradíte nám, čemu se teď aktuálně věnujete?

V současné době zrovna připravujeme otevření afrického muzea u nás ve Vizovicích. Vedle zvířat, která fotím řadu let, se přirozeně setkávám i s africkými domorodci a sbírám tak nejrůznější masky. Zpočátku jsem je sbíral pouze pro sebe, později jsem ale zjistil, že už mám doma spoustu zajímavých kousků, které stojí za pozornost. Tak jsem si splnil další sen: postavil jsem africké muzeum (úsměv). Expozice muzea zahrnuje 340 artefaktů asi ze 60 afrických kmenů. Hned po Louvru jsme 2. největší africké muzeum v Evropě (s hrdostí).

A nějaké cestovatelské plány…?

Pokud nenastane zase „covidové šílenství“, měl bych odjet do Afriky, konkrétně do Bostwany a Zambie, natáčet film. Jezdím tam pravidelně na jaře a na podzim, vždy na tři měsíce.

Jak vypadala Vaše cesta za poznáním zvířecí říše? Mohl byste nám přiblížit ten prvotní impuls?

Tak vždycky bylo mým dětským snem stát se cestovatelem – Emilem Holubem, Livingstonem nebo Zikmundem a Hanzelkou. S těmi jsem se později setkal i osobně (se Z. a H. – pozn. redakce). Všechno začalo po revoluci. Tehdy se mi splnil sen. Založil jsem si firmu, a co jsem vydělal, tak jsem následně investoval do cestování. Od té doby jsem procestoval kus světa – od Papuy Nové Guiney přes Indonésii, Malajsii až po Jižní Ameriku. Nakonec jsem ale zakotvil v Africe, ve které jsem byl od roku 1999 asi 109krát.

V současnosti fotografujete hlavně zvířata africké divočiny. Předtím jste se ale věnoval především focení podmořského světa, zejména žraloků. Unikátní jsou např. Vaše fotografie s bílým žralokem.

Ano, bohužel co se týče podmořského světa, není už moc co fotit. Vždycky jsem vyhledával velká zvířata – obrovské obludy, to mě bralo, ale tři až pětimetrové žraloky už dneska v moři téměř nenajdeme. Žraloci jsou postupně decimováni. Je to smutné, jak ta devastace zvířat pokračuje, ať už mořských nebo suchozemských. Když to nevylovíme, tak to vystřílíme, upytlačíme nebo pozabíjíme… (smutně)

Kromě fotografování a natáčení filmů také vedete na toto téma i besedy. Jaký z toho máte pocit?

Tak snažím se to podávat tak, jak to je. Někdy je to smutné, někdy veselejší. Ať už dospělí nebo děti, často odcházejí z besed se smíšenými pocity. Jsou překvapení, jaká je realita.

A jaký bolestný fakt nás může zaskočit?

Nejhorší už dneska není pytláctví, ale lov za peníze. Možná byste se divila, kolik mladých lidí, zejména mladé krásné ženy (Češi jsou v tom bohužel „jedničky“), jezdí do Afriky střílet zvířata. Zaplatí 30 000 dolarů a jdou si zastřílet lvy, levharty aj. Je to takový prapodivný trend. Říkám si, čím to je? Jestli je to dlouhodobou absencí boje nebo tím, že si chceme dokazovat svou nadřazenost? Nevím.

Hrozí podle Vás v brzké době vyhynutí těchto afrických savců?

Bohužel za 10 let už tu lvi a levharti nebudou.

Pojďme se vrátit k podmořskému světu a k potápění. Co Vás na tom tak fascinovalo?

Tak prvně mě lákalo to totální neznámo. Zpočátku jsem ulítával na vracích – prolézal jsem staré lodě a ponorky. Měl jsem rád to tajemno, hledání pokladů… Fascinovala mě především ta hloubka, jakmile nebyl ponor pod 40-50 m, tak to pro mě nebyl žádný ponor. Vždycky mě to lákalo dolů. Měl jsem 10-15leté období, kdy jsem se cíleně potápěl na vraky, prozkoumávali jsme např. lodě z dob španělské kolonizace. Časem ale zjistíte, že ta největší krása se ukrývá v 10-20 m pod vodou, kde svítí sluníčko a kde jsou korálové ryby, žraloci nebo velryby.

S určitým osobním rozvojem a postupným mizením korálových zvířat jsem však časem „přičuchnul“ k suchozemským zvířatům.

Zažíváte při potápění strach? Když nastane nějaká nepříjemná či náročná situace, jak s tím pracujete?

Strach z hloubky jako takový nemám. Ani ze smrti. Mockrát jsem zažil situaci, kdy jsem např. uvízl v jeskyni nebo ve vraku a to už jsem si myslel, že se nevynořím, ale zázrakem jsem se z toho dostal. Jde o to, abyste si zachovali chladnou hlavu a nepanikařili.

A při prvním setkání se žralokem jste strach neměl?

Můj první zážitek se žralokem, asi metrovým, vypadal tak, že pode mnou jen proplaval a já z té vody vystřelil jako raketa (smích). Při setkání s bílým žralokem jsem si naivně myslel, jak už o žralocích všechno vím. A když pak připlul, zatřepal s 5tunovou lodí a já zahlédl „rozjetou parní lokomotivu“, která má vepředu „nakopnutou cirkulárku“, tak jsem si řekl: Ježíšikriste, s tímhle zvířetem mám pracovat? Nebo když jsme poprvé skákali do klece, tak jsem se málem uškrtil na vlastní hadici, kterou jsem si omotal kolem krku, jak jsem se točil dokola.

Je to jako v každé jiné práci – člověk se to musí naučit, pracovat s tím a pochopit, jak to funguje.

…..