ČESKÁ KOMIKSOVÁ LEGENDA - KAREL SAUDEK
Rozhovor s malířem a kreslířem Patrikem Saudkem o osobnosti a umělecké tvorbě svého otce, komiksového kreslíře, Karla Saudka
Je obtížné se představit jako Patrik Saudek?
Už dávno mě přešla ta touha, že jsem někdo výjimečný. Není důležité jméno, ale to, co dělám, co mám za sebou a jak jsem se s tím vším (pozn. redakce – umělecká tvorba) vyrovnal.
Komplikovalo Vám slavné příjmení život a tvůrčí cestu?
Na začátku mé tvorby poměrně dost, tedy v době před revolucí, kdy můj otec a strýc měli nálepku disidentů. Později mě to spíše otravovalo, když se to někde „provalilo“. Vnitřně mě to ale spíše obohatilo.
Pro umělce je určitě důležitá umělecká nezávislost, kterou Váš otec, Karel Saudek, vzhledem k tehdejším společenským a politickým poměrům postrádal…
Ano, v tom je mezi námi rozdíl. Podařilo se mi to, že jsem nemusel nikdy pod nikým pracovat a že jsem se uživil malováním a volnou tvorbou. Přestože maluji portréty, stále si mohu dovolit i odmítat. To se třeba tátovi nepovedlo, ten musel malovat na zakázku, aby se uživil.
Jak vzpomínáte na tátu a na tuto komplikovanou dobu?
Život má vždycky rub a líc. Otec byl na jednu stranu šťastný člověk, ale na stranu druhou byl nešťastný, protože mu zakazovali malovat to, co opravdu malovat chtěl. Když už maloval tzv. do šuplíku, tak to bylo pro úzký okruh lidí. Ale protože byl velmi talentovaný, pracovitý a rychlý, a takových umělců nebylo mnoho, tak ho jeho přátelé a známí oslovovali ke komerčnímu malování (např. u filmu). Takže byl komerčním malířem a vedle toho svébytným malířem, stejně jako Jekyll a Hyde (úsměv).
Nicméně talent a řemeslo je stejně nejdůležitější! Ať už je doba jakákoliv – pro umělce přející či nepřející, přesto mohou vznikat zajímavá a dobrá díla. Ty komplikace právě mohou vést k něčemu novému a dobrému.
Vraťme se teď k rané tvorbě Karla Saudka a k jeho začátkům. V jaké době se začal věnovat kresbě komiksů?
Asi v 10 letech. Nejdříve kreslil obrázky realistické a později to začal dávat do nějakého příběhu. Ten příběh ho také velmi zajímal. Vedle výtvarného nadání měl totiž i literární talent, který se u nás v rodině dědí. Už odmala si psali se svým bratrem krátké dobrodružné příběhy, které si i ilustrovali. A to mu bylo třeba 12 let.
Předpokládám, že inspirovat se nějakými uměleckým vzory v tomto žánru, bylo v komunistické éře nemožné. Kde bral malý Kája Saudek inspiraci?
V 50. letech dostával otec dárky ze zahraničí (pozn. redakce – Karel Saudek pocházel ze židovské rodiny, která dostávala finanční prostředky jako odškodnění za utrpění v době holocaustu), které byly zabalené do novinového papíru, kde byl právě ten komiks. U nás bylo max. Rudé právo. Nebyla tedy možnost se někde inspirovat. Prvotním zdrojem ale byla tvorba Walta Disneyho. Když přišel malý Kája do kina, tak to byly právě „Disneyovky“, kterého ho naprosto okouzlily.
Co máte z tvorby Karla Saudka osobně nejradši?
Hodně dobrá je původní verze Lips Tullian. To byl dobrodružný román, který vycházel v 70. letech pro časopis, teď to vyšlo asi 2 x v knize. Mám rád tu dokonalou kresbu. Navíc si tam hrál se změnou stylů, občas je to psychedelické, ale stále se drží toho žánru. Mám ho ale rád třeba i jako malíře na velkoformátovém plátně – např. obrazy ze 70. let, v popředí je vždy žena, která je dekorativní, ale okamžitě poznáte, že je to Kája Saudek.
Zmiňujete, že to okamžitě poznáte. Co je tedy na jeho díle to „Saudkovské“?
Asi to, že je to nenapodobitelné. Hned poznáte jeho rukopis – je to čitelné a zabarvené emocemi.
Vzpomenete si ještě na to, jak táta tvořil?
Ano, měl takový pěkný polohovací stůl u okna, kde měl všude kolem sebe obrazy. Pamatuji si, jak jsem si tam hrál s autíčky a táta zrovna tvořil perem komiksová okénka. Ráno vstal a začal pracovat. A pracoval s chutí…
Když na chvíli odhlédneme od jeho práce a tvorby, jaký byl Karel Saudek jako člověk a otec? Jak jste ho vnímal?
Otec měl dvě tváře – laskavou, ale i trochu krutou. Chtěl mě vychovat tak, abych nezměkl, rozhodně mi nezametal cestičky, ale někdy je zametal, aniž by chtěl. Zároveň mě ale vychovával ve skromnosti a pokoře. Stejně takový byl i on – pokorný, i když ublížený, ale nikdy to nedával tak najevo.
A troufám si tvrdit, že mu nechybělo ani jisté charisma, nemyslíte…?
Víte, já si myslím, že výjimečné osobnosti mají více věcí dohromady. Umělec by měl mít určitě kouzlo osobnosti. Nestačí být dobrý jen v něčem. Např. když tátovi položili v médiích nějakou otázku, uměl neskutečně překvapit odpovědí – stačily dvě věty a všichni zatleskali. Takové kouzlo měl!
Jaké byly jeho vztahy s lidmi v umělecké branži?
Táta byl solitér, ale zároveň byl někým, komu nevadilo, když ho lidé vyhledávali. On totiž za nikým nechodil. Tohle jsem třeba převzal já, i když já nemám takové postavení, abych si to mohl dovolit, on ho měl. Přestože mu bylo teprve 30 let, tak už měl určité renomé, které si vybudoval v roce 1967/1968. Navíc vypadal velmi dobře.
To byla pro Vás určitě dobrá škola – návštěvy režisérů, spisovatelů…?
Ano, sice jsem se nemohl do toho zapojit, ale rád jsem ty rozhovory poslouchal. Byly to zajímavé a podnětné rozhovory u krbu. Měl jsem pocit, že jsou tam takoví „noví Čapkové“. A to je to, co mě pomohlo pochopit ten umělecký svět.
V Tančícím domě teď aktuálně probíhá výstava Muriel a andělé a jiné poklady, kterou uspořádala Berenika Saudková – Vaše sestra, kde je možné zhlédnout „nalezený“ komiksový poklad Káji Saudka Muriel a andělé. Ten před desítkami let „záhadně“ zmizel. Jak jste se k němu opět dostali?
Po otcově smrti jsme ho jako rodina zdědili. Tento komiks byl dlouho nezvěstný. Já jsem o něm věděl, otec mi o něm totiž vyprávěl. Dokonce Muriel a oranžovou smrt jsem viděl naživo – jako dítě jsem si to rád prohlížel – byly to takové obrovské archy.
To „záhadné“ zmizení takhle rozsáhlého díla muselo Vašeho otce neuvěřitelně trápit…
Ano, určitě. Ten pocit ponížení, když o vás někdo rozhoduje, je nepříjemný. Tenkrát jen slyšel: „Tak uvidíme, nechte to tu, my se na to podíváme.“ Pojištění žádné a peníze v nedohlednu. Doba nebyla taková, že by z vás někdo byl okamžitě nadšený, to začalo až v 90. letech. On byl vděčný vůbec za tu možnost. Proto je pustil z ruky.
Vždycky mi říkal: „Mé obrazy jsou jako mé děti, mám k nim vřelý vztah. Ale musím vědět o tom, že jdou do světa. Nemůžu je mít ale neustále schované u sebe.“ Když mu někdo nabídl částku za určitý obraz, tak ho prodal. Ale to mluvíme o jednotlivých obrazech. Když máte ale komiks, nad kterým jste strávil několik měsíců nebo i let, tak je nechcete dát z ruky. Ale chtějí se po vás originály, tak je dáte, čekáte, čekáte a nakonec zmizí.
Podílel jste se na výstavě nějakým způsobem, ať už výběrem obrazů či místa?
Byl jsem sice přizván, ale odmítl jsem, protože bych to spíše komplikoval. Přeci jen máme jako rodina trochu odlišný názor na styl zpracování výstavy. Berenika to připravila se svým týmem – a podotýkám, že šikovně a dobře – ale kdybych do toho měl já nějak zasahovat svými názory, co se týče výběru obrazů nebo pojetí instalace, tak by to byla už trochu komplikace.
Asi jste už na tuto otázku odpovídal nesčetněkrát, nicméně je na místě se zeptat, mohl by být, dle Vás, Karel Saudek světově uznávaným umělcem, kdyby mu přály podmínky?
Kdyby mu byla dopřána svoboda, tak by byl zcela jistě světovým malířem. Neskutečně se tím trápil, necítil se být v tomto ohledu dostatečně oceněný. Na druhou stranu mu nechyběla zdravá sebejistota. Pokud by dostal to „světové téma“, uměl by ho určitě naplnit, kdyby tu příležitost dostal. Ale bohužel neměl kolem sebe takový tým lidí.
Více o Kájovi Saudkovi: www.kajasaudek.cz
Patriku Saudkovi: www.patriksaudek.cz