Živé žárovnky

Živé žárovky

 

V živočišné říši existuje mnoho tvorů, kteří dokážou vytvářet elektrickou energii. Nejčastěji se tato neobyčejná vlastnost vyskytuje u některých druhů ryb a paryb, u nichž se postupem času vyvinulo elektrické ústrojí. Elektrickou energii vyrábějí pomocí specializované elektrické tkáně, která vznikla přeměnou příčně pruhované svaloviny. Její jednotlivé buňky (elektrocyty) vytvářejí destičky, nazývající se elektroplaxy, které jsou spojeny s nervovou soustavou. Tyto destičky jsou uspořádány do sloupců a jejich elektrický potenciál se tak načítá. Takto vyráběná elektřina slouží k orientaci, k obraně, k omráčení nebo dokonce usmrcení kořisti.

„Elektrické“ ryby

Mezi klasické zástupce těchto tvorů patří Paúhoř elektrický (Electrophorus) žijící v povodí Orinoka a Amazonky v Jižní Americe. Dosahuje délky 2,5 metru a hmotnosti až 20 kilogramů. V zajetí se samci dožívají 15 let a samice dokonce 22 let. Paúhoř produkuje dva druhy elektrického výboje. Sachsův svazek vyvíjí malé napětí asi 10 V s frekvencí 25 Hz určené hlavně k orientaci a komunikaci. Oproti tomu Hunterův orgán je schopen vyrobit napětí asi 50 x větší s frekvencí několika stovek Hz. Paúhoř je tak schopen vyvinout výboj až 600 V, což ho řadí mezi druhy velmi nebezpečné člověku.

Dalším zástupcem této řady je Parejnok elektrický žijící v písčitém, bahnitém a kamenitém dně východního Atlantiku. Jeho párový speciální orgán podobný ledvinám, umístěný v přední části trupu a složený z jednotlivých elektroplaxů je schopen vyrobit výboj o napětí až 300 V a intenzitě 7 – 8 A. Výboj je sice krátký, ale člověku může způsobit šok.

Jako třetího do tohoto společenství můžeme uvést např. Sumce elektrického, který obývá jezera Chad a Tanganika a pomalu tekoucí vody střední Afriky. Ten je svými elektrickými orgány, které jsou umístěny podél celé délky jeho těla, schopen vytvořit přesně cílené výboje o síle 200 – 350 V.

Mnoho lidí se domnívá, že hlubinné ryby vytvářejí své světélkování také pomocí elektrických orgánů. Pravda je ovšem taková, že u nich se jedná o bioluminiscenci, což je světélkování známé třeba u našich světlušek. Způsobuje ho látka Luciferin, která reaguje pomocí enzymu luciferázy s kyslíkem. Hlavním zdrojem světélkování u těchto ryb jsou ale svítící bakterie, ukryté v kožních řasách ryb. Ty se je naučily využívat jak k orientaci v naprosté tmě obrovských hloubek oceánů, kde žijí, tak k nalákání kořisti nebo nalezení partnera i k udržení hejna světélkujících ryb pohromadě. Když potřebují tyto ryby „zhasnout“ v případě blížícího se nebezpečí, překryjí místo s výskytem bakterií jinou kožní řasou, nebo zamezí krevní zásobování místa se svítícími bakteriemi a sníží tak přísun látek potřebných k jejich životu.

Světélkovat však dovedou i některé druhy hmyzu. Světlušky, kovaříci, mnoho druhů bakterií a dokonce existují i svítící žížaly. Nedávno byl objeven i první svítící obojživelník - malá rosnička (Hypsiboas puncyatus)

v amazonských pralesích. Její pokožce stačí absorbovat sebemenší světelné záření a okamžitě začne zeleně až modrozeleně svítit.

 

Více v čísle 14