Rozhovor s Michalem Nesvadbou

Michal Nesvadba dětem

 „Energie, kterou dostávám od dětí, mě dělá šťastným.“

 Kdo jiný než Michal Nesvadba může na „Mezinárodní den dětí“ více rozesmát dětské tváře? Jeho vystoupení na akci „Dětský den s přírodou“, která se konala na dopravním hřišti Glowackého v Praze 8, se stalo velkým lákadlem pro všechny přítomné. Využila jsem proto situace a zeptala se ho na pár otázek...

 1) Michale, Vaše vystoupení na Dětském dni s přírodou mělo zaručeně úspěch. A to nejen u dětského publika … Jak jste si ho užil?

Pro každého herce jsou důležití diváci. Když jsem stál u jeviště a bylo pět minut před začátkem, vypadalo to, že to bude „přesilovka“. V herecké hantýrce je tento výraz používán tehdy, když je víc herců na jevišti než v hledišti. Ano, skutečně jsem tam byl sám. Věřte, nevěřte, během pěti minut bylo hřiště plné diváků, že ani v největší opeře na světě, ve Scale, nemají tolik herců a sboristů. Nakonec to byla hned od první minuty úžasná atmosféra.

2) Musím se přiznat, že se většinou také neubráním smíchu… Jste taková „studnice bláznivých nápadů“, které vždycky pobaví...Kde berete inspiraci?

Děkuji za poklonu. Pokusím se být chvilku vážný. Všechny nápady vznikají u stolu v mé pracovně mezi půl osmou ráno a jedenáctou hodinou dopoledne. Jak se říká, „jsou vysezené“. Tyto ranní hodiny si chráním a může je narušit pouze představení pro děti nebo golf.

3) Udržujete se nějak psychicky a fyzicky v kondici?

 Relaxuji na golfu a je to také jediný sport, který mě drží v kondici.

4) Pro děti hrajete bezmála 20 let. Jak se za tu dobu proměnilo dětské publikum?

Vůbec se nemění, ale musím to upřesnit. Na mé pořady v televizi se dívají děti od dvou let a do divadla se za mnou dostanou od tří let. V první třídě se děti začínají většinou měnit a já je z hlediště ztrácím. Takže děti, které milují Michala, od dvou do sedmi let, jsou stále stejné. Velmi mě potěší, a je to častěji a častěji, když si o „selfíčko“ řeknou „náctiletí“ se slovy: „To byl můj idol.“

5) Děti jsou typické svojí bezprostředností, vzpomenete si na nějakou zábavnou historku z vystoupení?

Jedna za všechny. V Havířově to jeden z mých malých fanoušků nevydržel, vběhl na jeviště, lehl si na zem k mým nohám, respektive k jedné noze a schoulil se kolem ní do klubíčka, z lásky k Michalovi.

Já se v tu chvíli nemohl hnout z místa. Držel se mě pevně jako „klíště“. A jak jsem záhy zjistil, v divadle byl patrně bez rodičů a nikdo ho tak nemohl ode mne „odtrhnout“. Takhle jsem tam stál asi sedm minut. Lidem se to líbilo, smáli se a tleskali. Já byl bezradný.

 6) Původně jste vystudoval hudebně-dramatický obor na pražské konzervatoři. Co Vás přimělo k tomu, že nakonec hrajete pro děti?

 Zprvu to tak opravdu nevypadalo. Založil jsem skupinu Mimtrio (Václav Upír Krejčí, Světlana Nálepková), která hrála snad ve všech zábavných pořadech České televize. Byli jsme hodně populární svými scénkami a parodiemi, takže jsem kariéru odstartoval hraním „pro dospělé“. Po deseti letech jsme se rozdělili a každý šel svou vlastní cestou. A bylo to. Z jednoho náhodného představení v týdnu jich je nyní pravidelně pět. Hraji pro děti všechny víkendy v roce včetně pátků.

 7) Jste výborným bavičem, děti Vás milují. Jaký jste ale jako táta? Umíte být také přísný?

To neumím, ale zkouším to. Syn Marek (7 let) se potatil. Má mě dobře přečteného. Dokonce mi už vymýšlí nápady do televizních pořadů. Je pohybově velmi nadaný a po dědovi, mém tatínkovi, i výtvarně. Pečlivě sbírám všechny jeho kresby a „vynálezy“. Moje pracovna vypadá tak trochu jako galerie. Nemám tam Maneta ani Moneta, ale Marka.

8) Tématem tohoto čísla jsou „domácí mazlíčci“. Měl jste někdy nějakého domácího mazlíčka? Myslím tím zvířátko… 

Já jsem neměl mimo plyšáků žádného mazlíčka. Ale pamatuji si, že v dětství měli naši psa. S tím se pojí i jedna historka. Tatínek si své kresby vždycky dával na zem, takže když pracoval dlouho, byl celý jeho pokoj plný kreseb. Já jsem to miloval. Běhal jsem mezi nimi, představoval si, že to byly domy a volná místa mezi kresbami na koberci byly silnice. Pes mého otce na to nikdy nedbal a chodil rovnou po obrázcích. Měl to sice zakázané, ale vysvětlete mu to, když si se mnou chtěl hrát. Přeci nebude obcházet nějaké „domy“.

9) Máte pocit, že život naplňujete tím, čím jste chtěl, nebo je tu ještě něco, co byste si chtěl vyzkoušet či zrealizovat?

Energie, kterou dostávám od dětí, mě dělá šťastným. Zahrál jsem si díky České televizi ve všem, co jsem chtěl, protože jsem si to sám napsal do svých scénářů. Mám skvělou rodinu, která mě ve všem podporuje a už jsem se také stihl stát dědou. Do konce roku mě dcera udělá dvojnásobným dědečkem.

Světe, div se, termín má na 3.11. a to je den, kdy mi bude letos šedesát.

10) Co byste popřál našim čtenářům?

Pan Miloš Kopecký, který vedl na konzervatoři seminář, mi dal tehdy radu: „Nevěř úplně všemu. Zkus se přesvědčit sám.“ Tehdy mluvil o divadle, ale já to praktikuji i v životě. Vím jedno. Zprávy v televizi jsou narežírované tak, aby vás upoutaly po celou dobu jejich trvání. Střídá se katastrofa s narozením zvířátka v ZOO, výbuch, požár, levnější benzín s politikou atd. Takže…. O všem se nepřesvědčím, jak to je, či není, ale nestresuji se. Užívejte si!

Více v časopise č. 13