Rozhovor s Rostislavem Osičkou

Rozhovor s Rostislavem Osičkou

Michaela Komorousová

„Důležité je zdraví a lidé, se kterými si rozumíte.“

„Když už jsme dostali něco do vínku, měli bychom to rozvíjet a pracovat na tom.“

Skromný, pokorný a se smyslem pro humor… To je Rostislav Osička alias Rosťa, zapsaný do paměti Čechů především jako boxer, kaskadér, malíř a básník. Zatančil si i v televizní soutěži StarDance. Mile ráda jsem si s ním popovídala nejen o sportu a umění...

 

Co pokládáte za Vaše největší životní vítězství?

Nejsou to ani tak mé úspěchy v boxu jako to, že mám skvělou rodinu - vynikající dceru a syna. Jsem rád, že se jim daří a jsou oba soběstační… Syn Rosťa jezdil pracovně hodně po světě a dcera Klaudie právě dokončuje magisterské studium ve Finsku.

 

Česká veřejnost Vás zná především jako vynikajícího boxera, kým je ale Rostislav Osička dnes?

Tak pořád jsem kondičním trenérem a trenérem boxu. V poslední době se ale více věnuji malbě. Už jsem měl kolem 40 výstav. V současné době zrovna probíhá v Libeňském zámečku má poslední výstava. Chodí tam především lidé z uměleckých kruhů. V této souvislosti bych také rád poděkoval Úřadu městské části Prahy 8 za umožnění této výstavy.

 

Takže teď jste spíše umělcem… Kdy se ve Vás probudila umělecká vášeň?

Malba mi byla dána do vínku. Máme to v genech. Můj dědeček se vyučil uměleckým řezbářem ve Vídni a maminka také malovala. Nedá se to naučit, to musíte mít v sobě. Talent je důležitý, ale zároveň i to, jak vnímáte ostatní malíře a jak si vytváříte svůj osobitý styl.

 

Co Vám přináší malování?

Přenesení pocitů do obrazu mi přináší vnitřní zklidnění. V tom je ta pointa. Baví mě v tomto směru objevovat malířské taje.

 

Jak vypadal Váš denní režim v období karantény?

Výborně, moc si to teď užívám. Vstanu si, kdy chci, dám si ledovou sprchu, ta mě vždycky nastartuje, pak jdu se svou fenkou ven do parku. Chvilku ji cvičím na psím hřišti. Je trošku zdivočelá, ale jinak moc chytrá. Dopoledne se většinou rozmaluju, když to jde. Pak se rozcvičím, jdu do přírody, někdy si i zaběhám. No a k večeru většinou domalovávám... Jak to sedne.

 

Dalo by se tedy říci, že žijete přítomností?

Ano, snažím se žít přítomností. Pokud možno, teď nic neplánovat… Minulost je důležitá kvůli sebereflexi, člověk by si měl každý den nastavit zrcadlo.

 

Vraťme se teď trochu do minulosti… Proč jste si zvolil zrovna box?

Bylo mi asi 15 let, byl jsem hyperaktivní kluk z vesnice z jižní Moravy. Dělal jsem atletiku, hodně běhal, pracoval na polích…Tehdy mi kamarád doporučil klub v Hodoníně s tím, že by mi to mohlo jít, a tak jsem tam už zůstal.

 

Trénujete veřejnost, ale i profesionální sportovce, změnil se nějakým způsobem postoj k boxu, potažmo ke sportu?

Za mě byl box ještě branný sport a dotoval ho stát. Armáda a policisté byly dvě nejlepší složky. Boxovali jsme po celém světě. Pokud nemáte kontakt se světem, nebudete nikdy dobří. Důležité je mít svého sponzora, když ho nemáte, dřete, jak se dá, což je obtížné.

Jinak v současné době máme jednoho profíka - Matúše Juráčka, dělá profi i amatérský box. Je talentovaný, ale má před sebou ještě dlouhou cestu, věřím, že se ukáže.

 

Měl jste někdy ambici zůstat v zahraničí?

Ano, měl jsem možnost zůstat v Rakousku. Vidina peněz ale pro mě nikdy nebyla na prvním místě.

 

A co Vás zajímá, když to nejsou peníze?

To, co je nad námi, nekonečno. V této souvislosti jsem napsal i o této době báseň. Někomu může přijít tvrdá, protože je pravdivá, ale mí přátelé ji ocenili. Bohužel většina lidí nechce slyšet pravdu, bojí se. Jsme hajzlové, chybí nám pokora, potřebujeme od přírody vytrestat. Lidé zapomínají, že jsme součástí přírody a ta tu byla dávno před námi. Jak říká Blaise Pascal: „Mezi námi a přírodou je nepoměr, takže ji nelze poznat. Důsledek: Pokořme se!“

 

Zmínil jste, že píšete básně, o čem je Vaše poezie?

Píšu spíše vážnou poezii. Jsem rád, když lidé zachytí v mých básních tu myšlenku, kterou do nich vkládám. Psát o blbostech je zbytečné. Stejně tak je to i s výtvarným uměním.

 

Co Vás v životě formovalo?

To, co mě vždycky rovnalo, byl sport. Důležité je, aby člověk neustále stoupal nahoru, aby se ponaučil z toho, co bylo, a šel dál. Chtěl jsem ve sportu něco dokázat, ale příliš se to nepovedlo. V 80. letech jsem se dostal do potíží a začal i víc pít, utekla mi forma, a když jsem to pak chtěl dohnat, tak už to nešlo jako kdysi v Dukle. Jednou tomu ale musí přijít konec. Člověk nesmí dopustit, aby to s ním mávalo. Pochopil jsem také, že je důležité obklopovat se pozitivními a moudrými lidmi. To špatné jsem se naučil od sebe odhánět.

 

Měl jste nějaký vzor, někoho, koho si vážíte?

V Dukle jsem byl 5 let, tady jsem poznal krásu boxu a díky tomu jsem se také dostal nahoru. Navíc jsem měl neuvěřitelné štěstí na výborného trenéra - Alexandera Bögiho. Je to bezvadný člověk, všestranně nadaný, uměl pochválit a zároveň byl pro kluky autoritou. Vychoval několik reprezentantů a já jsem jeden z nich. Nebo Jula Torma, československý boxer, naprosto ryzí člověk - zanechal ve mně obrovskou lidskou stopu. Dále třeba František Fajtl, československý stíhací pilot. To jsou chlapíci, kam se na ně hrabeme!

Ovlivnily mě a formovaly i osobnosti z duchovních řad nebo jejich přátelé. Např. kardinál František Tomášek - úžasný člověk. Nebo můj kamarád, kněz, Jiří Veith.

 

A chodíte do kostela?

Ano, chodím.

 

Je něco, co byste ještě rád realizoval?

Ano, mám jeden takový plán. Rád bych trénoval v parku, dle svých možností, romské kluky z karlínských ulic. Vždycky je tam vidím potulovat se a popíjet. Nejsou špatní, jen potřebují formu. Vím, že by box chtěli dělat, ale nemají žádného trenéra. Určitě to bude těžká práce, ale pokud se to povede, bude to úspěch. Postavit tyhle kluky na pevnou zem by pro mě bylo mnohem cennější, než kdybych vychoval olympijského vítěze.

 

Co byste poradil začínajícím ambiciózním boxerům?

Hodně běhat - vytrvalostní běhy, kliky, dřepy, výskoky, hrazda. A zápasit. Hlavně pravidelnost. Musí, i když se jim nechce.

 

Za svůj život jste se setkal s mnoha umělci, s některými se přátelíte dodnes. Na která setkání vzpomínáte nejraději?

No, je jich hodně. Vzpomenul bych třeba Marka Vašuta, Ondru Vetchého, Petra Nárožného, Jirku Krampola a další herecké bardy. Také se scházím s akademickými malíři, se kterými rád diskutuji o malování, např. s Tomášem Měšťánkem, Jiřím Sozanským, Václavem Benediktem aj.

 

K Vašim uměleckým dovednostem bychom mohli zařadit i herectví...

Asi 20 let jsem v týmu kaskadérů Filmka. Zahrál jsem si menší role asi ve 12 filmech. Můžu jmenovat např. Pěsti ve tmě, Kamarád do deště 1, Kamarád do deště 2, Poslední vlak, Román pro ženy, První republika (seriál). U filmu jsem poznal fajn lidi, když mám možnost, rád se na ně zajdu podívat např. do Činoherního klubu nebo Ungeltu.

 

A ještě k Vaší knize Čas - Nejen o boxu. Kdy budou mít čtenáři možnost si ji zakoupit a na co se mohou těšit?

Kniha nebude jen o mé kariéře boxera, ale především o mé životní cestě - chtěl jsem, aby z ní vyzněla hloubka života. Díky koronaviru se vydání trochu opozdilo, měla by vyjít letos na podzim pod Nakladatelstvím Logos.

 

Více o Rostislavu Osičkovi: https://www.boxosicka.cz/