Mystická kouzelnice Kelly

Mystická kouzelnice Kelly

Iluze a kouzla po generace

Michaela Komorousová

Květoslava Juřík Kellnerová, známá jako kouzelnice Kelly, je pokračovatelkou slavného kouzelnického rodu KELLNERŮ. Proslavila se svými kouzelnickými čísly v soutěži ČESKO SLOVENSKO MÁ TALENT. Tato krásná, talentovaná a cílevědomá žena s pronikavým pohledem nás nechala nahlédnout do komnaty své profesní cesty kouzelnice…

Považujete kouzelnictví za řemeslo?

Kouzelnictví je řemeslo s velmi starými kořeny. Já osobně jsem čtvrtou pokračující generací profesionálních kouzelníků, byla to naše hlavní obživa. Čistě profesionálních kouzelníků je v naší zemi hrstka. Větší část kouzelníků má ke své profesi ještě jiné zaměstnání, proto bych je nenazývala profesionály, spíše poloprofesionály či amatéry. To ovšem neznamená, že by byli kvalitativně horší než profesionálové. Jen se tím neumí třeba tak dobře uživit. Na druhou stranu být profesionálem neznamená být nutně nejlepší, ale umět se dobře prodat. Jsou to dvě různé roviny.

 Dá se dneska dobře uživit kouzelnictvím, pokud zrovna nejste David Copperfield (úsměv)?

Jako v každém uměleckém oboru se mohou uživit pouze ti nejlepší. To už ale nesouvisí s uměleckým talentem, nýbrž s obchodním talentem. Myslím, že je to společné všem uměleckým oborům a je jedno, jestli jste malíř, klavírista nebo kouzelník?

Do jaké míry je v této profesi důležitá „image“ kouzelníka?

Kouzelník by měl mít punc nezaměnitelnosti. Mít něco díky čemu si vás divák zapamatuje, jakýsi rukopis. Ale není to to jediné. Je to kombinace všeho, X-faktor. Kouzelník je multispektrální obor. Musí být manuálně zručný, herecky talentovaný, psycholog, řečník, pohybově nadaný a musí mít „kouzlo osobnosti“. Představte si Davida Copperfielda – tato kouzelnická osobnost je ztělesněním všech těchto vlastností.

 Co Vy a image?

 

Co se týče mě, mojí největší devízou je, že jsem žena. To samo o sobě je velmi netradiční, protože obor kouzelnictví je spíše mužskou záležitostí. Navíc jsem přirozený exhibicionista. Tudíž všechny tyto vlastnosti mi dost pomáhají v práci. Moje image se vyvíjí v čase tak, jak se vyvíjím já sama a jak se vyvíjí společnost. Stále se mám co učit a nikdy nebudu se sebou spokojená. 

Co rozhodlo o Vašem úspěchu v talentové soutěži ČESKO SLOVENSKO MÁ TALENT? Kouzelníci v tomto zábavném formátu zatím nesklízeli velkou popularitu.

Jednoznačně o tom rozhodli diváci a asi i to, že moje vystoupení mělo hlubší přesah. Já osobně jako „černý kůň soutěže“ jsem s postupem nepočítala. Obecně jsem měla z této soutěže velký respekt, protože jsem věděla, kolik mých vážených kolegů poškodila. Navíc jsem znala i zákulisí soutěže, protože jsem doprovázela svého muže – kouzelníka Tomasiana, který se v roce 2016 probojoval do finále. Věděla jsem, jak náročné to je, a neuměla jsem si vůbec představit sebe v soutěži.

Nakonec jste se ale (po dvou letech) rozhodla jinak…

Ano. V roce 2018 se ve mně něco zlomilo. V tom roce slavil můj dědeček, člověk, který mi byl vzorem jak uměleckým, tak lidským, jubileum 100 let od narození. Každý z naší rodiny udělal nějaký počin na jeho památku. Já chtěla taky něco udělat, ale nic mi nepřišlo dostatečně vhodné. Jednoho dne Tomasianovi přišel mail z produkce Talentu, jestli neví o nějaké ženské kouzelnici, na kterou by mohl dát tip. Kouzelníků už v soutěži byla celá řada, ale žena kouzelnice nikdy. U snídaně se se mnou o tuto informaci mezi řečí podělil. A já odpověděla, ať odepíše, že se přihlásím.

 Jak na to reagoval?

 

Nevěřil svým očím, ani svým uším, protože znal můj postoj k soutěži. Dal mi týden na rozmyšlenou, kdy mě přesvědčoval, ať si to rozmyslím, že ten tlak neustojím. A že po čtyřleté pauze na mateřské se nemůžu jen tak postavit na jeviště a už vůbec ne hned před kamery. Jenže to bylo marné, protože se mi v hlavě zrodil nápad. Jasně jsem věděla, s jakým záměrem tam chci jít. Nejdu soutěžit, můj cíl měl hlubší rozměr, který mě přenesl přes můj vnitřní strach. Já šla připomenout svého dědečka, českou kouzelnickou legendu. Nechtěla jsem se smířit s tím, jak umírají jeho pamětníci, vzpomínka na něj se pomalu vytrácela a zůstal by jen odstavec v kouzelnických publikacích. Televize a internet jsou v tomto směru věčné, když to klapne. Nešlo mi o postup, přála jsem si, abych celou rutinu úspěšně dokončila – pro něj. Nejhorší na tom celém bylo, že jsem neriskovala pouze zostuzení sebe, ale i svého manžela a rodinného jména Kellner. Pevně věřím, že ten večer tam byl dědeček se mnou a držel nade mnou ochrannou ruku. To, co se dělo dál, bylo jako sen a každý postup byl pro mě neuvěřitelným překvapením.

Jaké to bylo vyrůstat v kouzelnickém rodinném prostředí?

Nebylo to úplně jednoduché. Jednak jsem měla přísné vedení ze strany rodičů, kteří byli oba profesionálními kouzelníky, a jednak, co se týče školy. Nechodila jsem do školky jako moji vrstevníci, ale doprovázela jsem své rodiče při jejich turné v zahraničí. Poprvé jsem se postavila na jeviště v Polsku jako asistentka, když mi byly 4 roky. Od té doby jsem již s rodiči vystupovala společně. Na prvním stupni základní školy jsem prostřídala hodně škol, a to podle toho, kde zrovna rodiče hostovali. To samozřejmě přinášelo i své obtíže, co se týče adaptace.

První samostatné vystoupení za honorář jsem měla v 11 letech na mikulášské besídce a o dva roky později jsem vystupovala v amfiteátru v rámci doprovodného programu před 10 tisíci diváky.

Takto jsem fungovala asi do 25 let, kdy jsem vystupovala jako členka kouzelného divadla Illusion revue Kellner v rámci „rodinného podniku“ a k tomu jsem měla své samostatné projekty. Potom jsem se vdala za kouzelníka Tomasiana a definitivně se oddělila od rodinného divadla. Po svatbě jsem vystupovala společně s manželem a po úspěchu v televizní soutěži jsem začala vystupovat i sama jako sólista.

 

Často se odkazujete na Vašeho dědečka – slavného kouzelníka. Čím Vás inspiroval?

Ano, odkazuji, protože je mi vzorem a jako jeho vnučka nesu jeho odkaz. Zemřel, když jsem byla ještě malá, tak mě toho nestihl moc předat. To, co dnes umím, bylo spíše zásluhou rodičů, ale ve všem mi byl dáván příkladem. Pořád se o něm doma mluvilo a nejen doma. Byl ikona. Lidé na něj dodnes vzpomínají. Spoustu dnešních kouzelníků ovlivnil natolik, že se začali kouzlům věnovat profesionálně. Svým démonickým vzhledem a maximální profesionalitou na jevišti se zapsal nesmazatelně do české kouzelnické historie. Ve své době měl velké celovečerní programy našlapané iluzemi ze všech koutů světa. S tímto programem objížděl českou zemi, ale i státy bývalé Jugoslávie. V době, kdy nebyl internet a televize, to byla jedna z mála forem zábavy, kterou mohl běžný lid zažít naživo.

Na závěr by mě zajímalo, jak a kde se vidíte v blízké budoucnosti? Jaké jsou Vaše ambice?

Nejsem ambiciozní typ člověka, takže si nedávám konkrétní cíle. Spíš mám ráda výzvy, které mi do života samy vstoupí, a ráda je překonávám. Byla bych ráda, kdyby se mi podařilo „prorazit“ v zahraničí. Proto se snažím pracovat na mé angličtině, která je nezbytná. Také mám dvě malé děti, takže v tuto chvíli to není na pořadu dne. Ale jak se říká, pokud se to má stát, stane se to v tu pravou chvíli. Takže na sobě nepřestávám pracovat a snažím se českým divákům nabídnout to nejlepší ze světa magie.