Rozhovor s Vladimírem Remkem

Československý kosmonaut
Vladimír Remek

Pane Remku, co Vás fascinuje na vesmíru?

Co mě fascinuje dneska, je trochu odlišné od toho, co mě fascinovalo kdysi ještě před mým letem. Jako malého kluka mě více než vesmír (studium planet, galaxií atd.) více přitahovala ta technická stránka, pilotáž – jak funguje a jak se řídí kosmická loď. Dneska jako valná většina lidí se zajímám o vesmír z nejrůznějších aspektů. Např. když jsem působil v Evropském parlamentu, věnoval jsem se evropské kosmické politice v rámci Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE). Zajímal jsem se o vesmír spíše z pohledu politicko-právního a koncepčního směru.

Podařilo se v rámci Vašeho působení v Evropském parlamentu dosáhnout nějakých konkrétních úspěchů?

Mám radost, že jsem se mohl spolupodílet na tom, že se Praha stala sídlem Evropské kosmické agentury Galileo, čemuž předcházelo dlouhé jednání a několikaleté schvalování. Také mě velmi těší, že se v Česku rozvíjí kosmický program a řada subjektů v té oblasti působí. Spousta mladých lidí má o kosmonautiku aktivní zájem a věřím, že bude větší, byť tu zatím nemáme žádné nové kosmonauty.

A proč je nemáme?

Tenkrát po mém letu jsem si myslel, že to bude začátek šňůry, že bude létat více kosmonautů z Československa. Nemyslel jsem si, že budu dlouho jediný (po mně letěl až v roce 1999 Ivan Bella ze Slovenska). Bohužel zatím jsme členství v Evropské kosmické agentuře plně nevyužili. Musí to být především ambicí domácí politické a odborné špičky, která by o to stála. Je pomalu nejvyšší čas, abychom se do toho znovu pustili…

 Dokázal jste si jako malé dítě představit, že se během svého života „podíváte“ do vesmíru?

Patřím ke generaci, která ještě pamatuje éru, kdy do vesmíru nikdo nelétal. Do mých 9 let, kdy startoval první Sputnik (1957 – pozn. redakce), jsem se díval na hvězdné nebe jako malý kluk a nikdy jsem o tom vlastně nepřemýšlel. Ale od této významné události jsem se o vesmír začal zajímat více. Ještě před startem Jurije Gagarina (1961 – pozn. redakce) jsem začal navštěvovat v Brně, kde jsme tehdy bydleli, astronomický kroužek. Gagarinův let ve mně vzbudil touhu po dobrodružství, ovlivnilo mě to do té míry, že jsem si o tom více četl.

Rozhovor s Vladimírem Remkem

 

 Proto jste nakonec studoval leteckou školu?

Většina z těch prvních amerických a sovětských astronautů byla tehdy z řad vojenských letců (stíhacích pilotů), navíc můj otec byl také letec, takže mé další směřování bylo jasné. V 16 nebo 17 letech jsem si podal přihlášku na Vyšší letecké učiliště v Košicích, kam jsem byl přijat. Další závažný krok jsem udělal v roce 1972, kdy jsem se přihlásil ke studiu na Vojenské letecké akademii J. Gagarina v SSSR (dnes Žukovského a Gagarinova vojenská letecká akademie – pozn. redakce). Po absolvování této vysoké školy (1976 – pozn. redakce) SSSR nabídla účast na svých pilotovaných letech v rámci programu Interkosmos, kde jsem nakonec v mnohastupňovém výběrovém řízení uspěl.

Pojďme se teď vrátit k té slavné éře. V rámci programu Interkosmos probíhaly před samotným letem určité přípravy, testy. Vzpomenete si ještě, jak dlouhé přípravy byly a co Vám osobně přišlo náročné?

Teoreticky bychom měli do příprav započítat i 4 roky strávené na letecké akademii a předchozí praxi pilota. Skutečná příprava však začala ve Hvězdném městečku již na Mikuláše roku 1976, kde jsem se začal připravovat společně s dalšími kandidáty. Tato velmi specifická a cílená příprava pro mě skončila 2. března 1978, tedy dnem odletu.

Co se týče náročnosti, příprava byla dle mých tehdejších měřítek velmi komplexní. Nebylo možné to srovnat s žádnou školou, kde jsem měl své oblíbené a neoblíbené předměty. Museli jsme se připravovat po všech stránkách – prakticky, teoreticky, fyzicky, nebylo zde hluchého místa.

Ale byly i příjemné a zábavné chvíle. Pamatuji si, že byly v té době vydatné zimy, hodně jsem tam běhal na běžkách, min. každý víkend několik hodin. Jindy jsem se věnoval zase turistice nebo běhu.

 Běžkujete dneska ještě?

Dneska už se k tomu nepřinutím. Jezdím spíše na kole. Běžky sice mám, dokonce ještě ty původní, na kterých jsem tam tenkrát běhal. Byly to vlastně jedny z prvních běžek z umělé hmoty, nechal jsem si je na památku. Když jsem to řekl někomu mladšímu, tak se mi vysmál: „To máš snad ještě bambusové hůlky, ne?“ A já hrdě prohlásil: „No to teda mám!“ (smích)

O tom, jak probíhal let, si můžeme přečíst ve Vaší knize Pod námi planeta Země z roku 1979. Nicméně s odstupem času… Vybavíte si ještě Vaše pocity a myšlenky, když jste se vzdaloval od Země?

Po mém návratu jsem hrdě říkal, že na ty zážitky nikdy nezapomenu… S odstupem času už si pochopitelně všechno nepamatuji, ale to zásadní ve mně zůstalo – ten pocit, ta zvědavost, čeho jsem byl součástí a co jsem viděl.

 

 

Rozhovor s Vladimírem Remkem

Zažil jste během letu i něco humorného? Samozřejmě můžeme vynechat tu „slavnou“ historku se zubním zákrokem…

Ta byla humorná až ex post. V tu chvíli jsme to ale brali velmi vážně. (smích)

Byla tam ale celá řada humorných momentů. Vybavuji si teď dvě historky, ve kterých hraje hlavní roli moje mamka.

Tehdy na oběžné dráze mi kluci říkali: „Zazpívej nám nějakou českou nebo slovenskou písničku.“ Na to jsem jim se svíravým pocitem na hrudi odpovídal: „Kluci, já zpívat neumím, to si spíš pustíme kazetu.“ Samozřejmě nevěděli nic o tom, že mým velmi neoblíbeným předmětem ve škole byla hudební výchova, měl jsem z ní doslova hrůzu. Jenže jednou jsme takhle poslouchali rozhlasovou stanici, kde zrovna vysílali rozhovor s mojí mamkou, která na moderátorovu otázku, jaký předmět byl mým nejoblíbenějším, odpověděla zcela vážně, že to byl zpěv. A když to kluci slyšeli, hned se do mě pustili: „Ty lžeš, že neumíš zpívat, teď jsme to slyšeli od tvé mámy!“ Pak pochopili, že to byl vtip…

Často se mě novináři ptali, zda součástí přípravy bylo také možné setkání s mimozemskými civilizacemi. A já jim s naprosto vážnou tváří odpověděl: „Ano, příprava proběhla už doma, když mi mamka řekla, abych nezapomněl pozdravit, když tam někoho potkám.“ (smích)

 

 

 

Rozhovor s Vladimírem Remkem

Za svůj život jste získal několik ocenění. Kterého si vážíte nejvíce a proč?

Nejvíce si asi vážím samotného kosmického letu, který přinesl unikátní zážitky, to byla pro mě největší odměna. S tím samozřejmě souvisí i veřejné uznání, pamatuji si na to, jak mi chodila hromada dopisů a pozvání. Bylo to takové zadostiučinění za to veškeré úsilí.

Co se týče vyznamenání, to by bylo na speciální rozhovor. Nesmírně si ale vážím ocenění Hrdina SSSR, což dneska může znít dost přemrštěně, ale já si ho vážím z toho důvodu, že byla udělována i za mimořádné činy hrdinům z 2. světové války. Co se týče československých vyznamenání, některá přestala po převratu platit, ale schoval jsem si je na památku.

Před časem jste odešel do penze na zasloužený odpočinek, doposud jste byl profesně velmi činorodý a společensky aktivní, jak trávíte nyní volný čas?

Teď to byly 3 roky, co jsme odešli s manželkou z Moskvy do Čech. Současným opatřením při pandemii jsme se vcelku dobře přizpůsobili. Momentálně žijeme v domku za Prahou a pečujeme o zvířata (máme psa, kočky, želvy aj.). V minulosti jsme hodně cestovali a chodili do divadla, což teď není možné, tak se opět vracím k literatuře, rád čtu detektivky a literaturu faktu.

Najdete si také prostor pro životní sebereflexi?

Součástí mé celoživotní profese byla vždycky určitá sebereflexe. Neustále jsem se podroboval sebehodnocení, což jsem využil i v civilním životě. Co mě ovlivňovalo při přijímání zásadních rozhodnutí v životě, bylo hlavně mé svědomí. Otevřeně můžu říci, že na svůj život pohlížím s klidným svědomím, nic zásadního bych v něm neměnil. Docela jsem si ho užil a doufám, že si ho s rodinou ještě užiji.

Autorka článku: Michaela Komorousová